Před několika lety se na českém trhu začaly objevovat ve velkém tuzemské podnikové dluhopisy. Firmy si uvědomily, že být plně závislý na bankách není optimální. Možnost banky kdykoliv odstřihnout firmu od životně důležitého financování je až příliš velké riziko. Své o tom vědí developerské společnosti, z nichž některé musely z těchto důvodů ukončit své projekty. Úrok placený soukromým investorům je sice vyšší, než jaký firmy platí bankám, ale na druhou stranu se jedná o pružnější nástroj.

U investorů, včetně těch drobných, se staly podnikové dluhopisy hitem spolu s tím, jak centrální banky snižovaly úrokové sazby a výnosy z vkladů klesaly. S podnikovými dluhopisy se tak „roztrhl pytel“. Kámen úrazu je ale ve výběru vhodného dluhopisu. I zde totiž platí, že není všechno zlato, co se třpytí.

Náš seriál na téma spotřebitelských úvěrů bude v tomto již sedmém dílu zaměřen na první zkušenosti za období od 1.12.2016, kdy nabyl účinnosti zákon č. 257/2016 Sb., Tentokrát bude článek zacílen na poskytovatele spotřebitelských úvěrů.

Ještě v roce 2013 přesahoval průměrný úrok spotřebitelských úvěrů hranici 14,00 %. Pořekadlo, že půjčka je dobrým sluhou, ale zlým pánem, tak platilo dvojnásob. Dnes si lze v bance sjednat nejen na spotřební zboží úvěr s úrokem už od 4,90 %. Takto nízkou sazbu ale získají jen ti dlužníci, kteří řádně a včas splácí. Jakékoliv zpoždění je trestáno vyšší úrokovou sazbou.