Pokud jde o zhodnocení vkladů, stavební spoření jako státem podporovaný produkt nikdy nezklamalo a platí to i přesto, že státní podpora postupně klesala. Nyní činí ročně maximálně 2000 korun, což není ani polovina původní částky. Většina stavebních spořitelen ale vedle toho nabízí střadatelům zajištěný úrok kolem 2 procent ročně. A to ve výsledku účastníkovi stavebního spoření, jehož vklady jsou pojištěny stejně jako u bank, přináší zajímavý celkový roční výnos mezi 4 až 5 procenty. Na takový výnos nemohou při současných rekordně nízkých úrokových sazbách na trhu běžné spořící produkty ani pomyslet.

 

Další snížení státní podpory by se už mohlo na zájmu o tento produkt projevit a jeho stabilitu ohrozit. Současná vláda, jak je patrné z jejích prohlášení, však o změně podpory neuvažuje. Zřejmě vychází z toho, že stavební spoření má pro stát řadu výhod a nebylo by dobré se o ně připravit. V prvé řadě pomáhá lidem řešit vlastními silami problémy bydlení a tím podporuje rozvoj stavební činnosti důležité pro státní příjmy. Úspory ze stavebního spoření také často slouží lidem pro zajištění na stáří, na čemž by měl mít stát rovněž zájem.

 

Podstatné pro stabilitu je hlavně to, že systém stavebního spoření, považovaný za velice bezpečný, což se prokázalo i během finanční krize, zůstane podobně jako státem podporovaný systém penzijních fondů uzavřen a nestane se předmětem volného podnikání a nakládání s prostředky, které do něj stát vložil.

Z původního návrhu minulé vlády na změny má tak jakousi naději na úspěch ta jeho část, která se týká účelu použití státní podpory při nečerpání úvěru ze stavebního spoření. Účastník by měl prokázat, že peníze, které jako podporu získal od státu, vynaložil na potřeby spojené s bydlením. Jinak by o celou připsanou částku přišel. Tento požadavek je zdánlivě logický, a ani současná vládní koalice s ním nemá problém. Je možné jej akceptovat, ovšem nic vlastně neřeší.

 

Prokazování účelovosti se totiž vztahuje na velmi malé částky. Ty dosahují v průměru za 6 let spoření kolem 12 tisíc korun, při delší době spoření jsou samozřejmě vyšší. Ale i tak by pro nikoho nebyl problém doložit použití několika tisíc korun menšími úpravami v bytě nebo nákupem nábytku a podobně. Vzrostla by tak jen administrativní zátěž jak na straně klientů, tak stavebních spořitelen.

 

Realističtější se zdá být úvaha o možnosti převést v průběhu cyklu naspořenou částku včetně státní podpory do doplňkového penzijního spoření (nynější III. důchodový pilíř). Ale to už je spíše jen technická záležitost, zajímavá jen pro někoho. V minulosti se uvažovalo i o účelovém využití stavebního spoření na financování vzdělání. Tato vláda však o zavedení školného neuvažuje a hradit z tohoto spoření běžné náklady na studium by se zřejmě obtížně prokazovalo. Když to shrneme, tak nejrozumnější by asi bylo účelovost stavebního spoření vůbec neřešit a ponechat dál věci tak jak jsou.