« Zpět

Střípky z historie platebních karet a bankomatů

| 4. listopadu 2015 - 10:20 | Zprávy | Účty

Využívání platebních karet a bankomatů je dnes pro nás naprostou samozřejmostí. Pokud se chcete dozvědět, jak „to všechno začalo“, pokračujte ve čtení tohoto článku.

Střípky z historie platebních karet
Od roku 1870 poskytovali někteří američtí obchodníci svým zákazníkům úvěr pomocí úvěrových známek Metal Charge Coins.
V roce 1914 vydala americká telegrafní společnost Western Union první platební kartu v dnešním slova smyslu.
V roce 1924 nabízí síť čerpacích stanic General Petroleum Corp. of California první platební kartu motoristům.
Dne 1.září 1948 se Air Travel Card stává první mezinárodní platební kartou - přijímalo jí všech 83 členů Mezinárodní asociace leteckých společností IATA.
Roku 1951 vydala Franklin National Bank of New York první bankovní kreditní kartu.
Roku 1951 vydala první kreditní kartu v Evropě britská společnost Finders Services
Dne 27. června 1967 Barclays Bank uvedla v Londýně do provozu první bankomat na světě.
Dne 9.září.1969 Chemical Bank instalovala v New Yorku první univerzální bankomat (ATM -Automated Teller Machine).
Roku 1974 si Francouz Roland Moreno patentoval čipovou kartu.

Několik poznámek k historii bankomatů
Prvním (i když neúspěšným) vynálezcem bankomatu, byl Američan Luther Georgie Simjan, který již v roce 1939 podal žádost o registraci patentu automatického výplatního stroje Bankmatic. Začátkem 60.let minulého století přesvědčil First National Bank (dnešní Citibank), aby jeho modernizovaný vynález vyzkoušela pro vkládání hotovostí a šeků ve prospěch účtů jejích  klientů.. Zákazníci však tento přístroj prakticky nevyužívali.  

Britské banky tvrdí, že na myšlenku konstrukce zařízení na výplatu peněz přišel v roce 1965 Skot John Shepherd-Barron, ředitel společnosti De la Rue Instruments, které byla součástí významné tiskárny cenin Thomas de la Rue Copany v Londýně. Na princip bankomatu přišel v souvislosti s pracemi na projektu samoobslužného stojanu pro čerpací stanice Shell, kdy k placení sloužily nepadělatelné žetony. Další impulsem byla skutečnost, že jeho firma vyráběla počítačky a třídičky bankovek a mincí.

Myšlenku zařízení, které by peníze vyplácelo kdykoli, předložil generálnímu řediteli Barclays Bank, kterému se tato myšlenka zalíbila. Trvalo ale ještě skoro další tři roky, než byly vyvinuty příslušné mechanismy a bezpečnostní kódy. Testování bezpečnosti zařízení bylo svěřeno britské tajné službě MI 6. Jejím expertům se sice podařilo prolomit bezpečnostní kódy, avšak současně potvrdili, že by v žádném případě nemohli být úspěšní bez znalosti utajených informací.

Společnost Thomas de la Rue nikdy patent svého bankomatu nepřihlásila, což konkurenci umožnilo vyvinout podobná zařízení a podpořit tak rychlý rozvoj těchto zařízení. V dnešní době již uvedená firma nevyrábí „celé“ bankomaty, ale zaměřuje se na „pouze“ na výrobu jejich výplatních modulů – odhaduje se, že je využívá zhruba dvacet procent používaných bankomatů

První peněžní automat, tehdy nazývaný „cash machine“ (který byl vyroben firmou Thomas de la Rue) zprovoznila Barclays Bank 27.6.1967 v Londýně pod názvem „Barclaycash“. Dne 31.7. 1967 zavedla do provozu peněžní automat také National Westminster Bank v jedné ze svých londýnských poboček. Tento bankomat vyrobila firma Chubb, výrobce trezorů.

Oba peněžní automaty vyplácely jednu bankovku v hodnotě 10 liber po vložení děrného štítku a zadání PIN, které klient dostal na bankovní přepážce. Pokyny k jejich obsluze zobrazoval otočný válec. Tyto bankomaty patří k tzv. první generaci bankomatů a v USA je dokonce mezi bankomaty ani nepočítají.

Krátce potom koupila bankomat švýcarská banka Union Bank of Schwitzerland a umístila jej ve svojí pobočce v Curychu. S tímto bankomatem byla řada problémů. Hlavním problémem bylo to, že bankomat samočinně vyplácel hotovost – byl totiž umístěn v pobočce, která se nacházela v blízkosti křížení tramvajových kolejí, a vyplatil peníze vždy, kdy kolem něj projela tramvaj a vzniklé jiskření vyvolalo elektromagnetické impulsy. Všechny problémy byly ovšem rychle odstraněny.
Další společností, která se zabývala bankomaty, byl výrobce trezorů a bankovní techniky Diebold – prototyp bankomatu se nazýval Satelitte. Měl vyplácet i přijímat hotovost, provádět bankovní převody a k jeho obsluze se měla používat běžná kreditní karta.

Vynález amerického bankomatu je přisuzován (k roku 1967) Donu Wetzelovi a jeho spolupracovníkům z Dallasu. Wetzel byl viceprezidentem pro plánování produktů ve společnosti Docutel, zabývající se vývojem zařízení pro plánování produktů pro automatické třídění zavazadel na letištích.  (Patent bankomatu byl ale přihlášen až v roce 1973).

První funkční bankomat v USA byl uveden do provozu 9.9.1969. Mohli jej používat klienti vlastnící platební kartu MasterCharge s magnetickým proužkem formy Docutel.

Bankovky byly uloženy v obálkách, v každé z nich bylo 25 dolarů. Obálky se musely plnit ručně a  v bankomatech se často zasekly.
V roce 1973 vyvinula společnost Docutel bankomat, který peníze nejenom vydával, ale také pomocí vhozu pro obálky také přijímal a umožňoval  převádět peníze mezi účty klienta. Společnost jej nazvala Total Teller, ale banky tento název nepřijaly a pro víceúčelové bankomaty začaly využívat výraz Automated Teller Machine (ATM).

O výhodách bankomatů ale nebyli všichni bankovní úředníci přesvědčeni – přišli s tzv. sedmi důvody, proč klienti nebudou bankomaty používat
•    Klienti si nebudou nikdy pamatovat  PIN.
•    Jenom málo klientů bude s sebou nosit navíc plastovou kartu.
•    Většina lidí si nemyslí, že je správné mít tak snadný přístup k penězům (ve vazbě na bezpečnost).
•    Klienti nepožadují přístup k hotovosti 24 hodin denně.
•    Obchodní banky nemohou po svých klientech požadovat, aby se naučili používat bankomaty.
•    Klienti nebudou bankomaty používat, protože na rozdíl od šekových knížek ztratí přehled o svých penězích.
•    Klienti budou dávat přednost placení kartou před výběry hotovostí.

Růst počtu bankomatů byl velmi pozvolný – do roku 1975 jich bylo na celém světě v provozu přes 5000, z toho přes 3140 u amerických bank.
Nízkou úroveň zabezpečení prvních bankomatů brzy odhalili podvodníci, kteří začali ve velkém vyrábět padělky děrných štítků. Od roku 1971 začaly být postupně využívány platební karty, vybavené magnetickým proužkem.

Koncem sedmdesátých let pak „nastoupila“ druhá generace bankomatů – k ověření klientů začal být využíván PIN. Pro záznam údajů na magnetický proužek byly použity šifrovací metody, na jejichž tvorbě se podíleli také specialisté britské armády a tajné služby MI 5.

První bankomaty pracovaly v režimu off-line. Pro ověřování transakcí byly používány údaje, zaznamenané na magnetickém proužku karty, např. PIN, finanční limit karty a její disponibilní limit, který se snižoval s každou provedenou transakcí. Pokud uplynul od data poslední platby předem stanovený časový úsek (např. 48 hodin), bankomat při následující platbě zvýšil disponibilní zůstatek na původní výši a klient si mohl opět vybrat celou částku. Aby se zabránilo většímu přečerpání běžných účtů a zneužití ztracených, resp. odcizených platebních karet, byla v bankomatu uvedena databáze dočasně zakázaných karet (z důvodu přečerpaného disponibilního zůstatku na účtu) a ztracených, resp. odcizených platebních karet. Tyto údaje byly aktualizovány pomocí diskety nebo dálkově pomocí modemu. Stejným způsobem byla přenášena data o provedených karetních transakcích do centrálního bankovního systému.

V roce 1972 zavedla Lloyd´s Bank ve Velké Británii první on-line bankomaty, nazvané Cash Point, které vyvinula společnost IBM (v současnosti se prakticky nepoužívají jiné bankomaty než on-line). Tyto bankomaty byly napojeny prostřednictvím datové sítě přímo do autorizačního centra a ověřovaly jednotlivé požadované transakce v reálném čase (neboli on-line) přímo u vydavatele platební karty, a to během několika sekund. U tohoto postupu nebyl na magnetickém proužku zaznamenán ani PIN, ani finanční limit konkrétní karty.

Uvedené zdokonalení bankomatů umožnilo jejich masové nasazení. Zpočátku ovšem mohli uvedené zařízení využívat pouze klienti, kteří měli svůj účet vedený u banky, která provozovala příslušné bankomaty. Nicméně rozvoj telekomunikací umožnil vybudování sítě bankomatů, využívané klienty více bank První zemí, kde byla takováto síť vytvořena, byly USA, a to v letech 1972 -1975. V této době vytvořilo několik set bankomatů 18 obchodních bank ve státě Washington první síť, která byla nazvána Exchange.

Vzhledem ke složitosti technologie se výrobou bankomatů v současnosti zabývá zhruba deset firem. Za největší dodavatele bankomatů v Evropě jsou považovány společnosti NCR, Diebold a Wincor-Nixdorf.

Na závěr jedna úsměvná historka. Provoz prvních bankomatů byl dosti složitý a jejich údržba byla velmi náročná. Za problémy s obsluhou první generace bankomatů se „pomstili“ technici jedné obchodní banky v Seattlu, když bylo z provozu odstraňováno posledních 200 bankomatů firmy Docutel. Za všechna příkoří dostal každý z mechaniků na zvláštní párty možnost rozbít kladivem tu část bankomatu, která mu způsobila nejvíce trápení.
Více podrobností o popisované problematice se dozvíte např. v knize Pavla Juříka „Platební karty – velká encyklopedie 1870-2006“, kterou vydal nakladatelství Grada Publishing Praha v roce 2006

Vyměňte si vaše zkušenosti v oblasti finančních produktů.

Diskuse

Poslat nový komentář

Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.