Vytvořili první komplexní studii o stavu českého stavebního spoření a stavebních spořitelen. V rozhovoru pro Peníze.cz vyjadřují ekonomové Petr TEPLÝ a Roman HORVÁTH obavy, že vládní zásahy do stavebního spoření zbytečně poškozují dobře fungující finanční produkt, v nějž mají Češi výjimečně důvěru.
Proč jste se vlastně pustili do studie, která se snaží komplexně popsat stav stavebního spoření vČeské republice?

Petr Teplý: V podstatě proto, že tato problematika není dostatečně odborně zpracovaná. Univerzita Karlova nám umožňuje analyzovat problémy tohoto typu. Zejména pokud se nějakému komplexnějšímu tématu nevěnuje velká pozornost.

Roman Horváth: V České republice u důležitých reformních témat chybí diskuze nezávislých odborníků. Například ve Velké Británii nebo vNěmecku existují nezávislé instituty, které se přímo specializují na vyhodnocování vládních politik. Je to vsouladu s trendem prolínání akademického sektoru a praxe adokazuje to, že i akademická sféra má co říct k praktickým každodenním otázkám.

* Studii Budoucnost modelu stavebních spořitelen najdete v pdf na webu Karlovy univerzity

Jak se díváte na reformní kroky vlády, které se dotýkají systému stavebního spoření?

PT: Snaha ministerstva financí hledat v dobách rozpočtových škrtů úspory je pochopitelná. Asnižování státní podpory samozřejmě legitimní. Snížení, které bylo nedávno schváleno, se stanovilo na základě citlivého konsensu ministerstva financí, České národní banky aAsociace českých stavebních spořitelen. Ministerstvo chce šetřit, ČNB udržovat stabilitu na trhu astavební spořitelny zase spravovat úspory velkého množství domácností. Z tohoto pohledu jsou karty celkem jasně rozdány.

RH: U všech reforem je vždy zásadní důvěra veřejnosti. Stavební spořitelny mají velkou důvěru domácností apřipadá mi proto, žesi trochuzahráváme s ohněm, když se děláme změny, které tento systém mohou podlomit. Zvláště v dobách finančních krizí se nemusí vyplácet ničit dobře fungující věci.

Proč stát vlastně věnuje takovou pozornost omezení stavebního spoření?

PT: V roce 2010 šlo na podporu stavebního spoření z rozpočtu téměř 12 miliard korun. Toje relativně hodně peněz, a proto se toho dá také dost ořezat. Stále by se ale mělo myslet na to, aby se zbytečně nepodřezávala větev významné součásti českého finančního trhu.

Takže by se dalo říci, že spíš než o zefektivnění systému stavebního spoření jde ze strany vlády osnahu získat peníze na lepení děr v rozpočtu?

PT: Do určité míry ano; je důležité zmínit ještě jeden fakt. Banky, které nemají svou stavební spořitelnu, se eminentně snaží do tohoto systému proniknout. Bude tedy také důležité, jak budou vypadat podmínky pro vstup nových subjektů na pole stavebního spoření. Během krizí se otevírá prostor pro tzv. kreativní destrukci, jak pravil ekonom Josef Schumpeter. Krize, respektive reforma sice dává prostor pro to, aby se zkoušelo něco nového, musí se ale dávat pozor, aby se s vaničkou nevylilo i dítě.

Kdyby došlo k omezení státní podpory pouze na bydlení, jaký by to mělo vliv na počet účastníků?

RH: Počet spořících by se patrně snížil. Otázka je, jak se „náklady na bydlení“ nadefinují. Jestli půjde jen o nákup či stavbu nemovitosti, možnost její rekonstrukce nebo i o vybavení domácnosti. Pak se můžeme dohadovat, jestli je například kávovar standardní výbava domácnosti. Vznikne tím větší administrativní zátěž pro stát, banky i klienty. Ve finále se nic nezefektivní.

Nemyslím ale, že zavedení účelovosti u státního příspěvku je nejdůležitější otázka. Pokud by došlo k tomu, co navrhuje ministerstvo financí, a stavební spořitelnu by mohla provozovat každá banka, vedlo by to kvelkému znevýhodnění stávajících stavebních spořitelen a mohlo by to vyvolat otřesy na trhu. Podle aktuálního návrhu by se přísná regulace nadále vztahovala na stávající stavební spořitelny, ale na banky nikoli, což by vytvořilo nerovné podmínky. To je mnohem důležitější otázka, než na co se může využívat podpora stavebního spoření.

PT: Souhlasím s tím, že by to mělo negativní efekt na počet účastníků, a tudíž i na stavební spořitelny. Tyto instituce se vyznačují vysokou stabilitou, což je dáno jejich konzervativním řízením rizik. Ve reakci na globální krizi se ozývají hlasy, aby se banky řídily heslem „back to basic“, tedy aby se vrátily zpět kzákladům bankovnictví. Měly by se zabývat především přijímáním vkladů a poskytováním úvěrů.

Jak vidíte možné zapojení stavebního spoření do důchodové reformy?

RH: Zatím to nevypadá, že by vláda v rámci důchodové reformy počítala se stavebními spořitelnami. Spíš to podle návrhů ministerstva financí vypadá tak, že se s nimi v budoucnu nepočítá vůbec. Je to ale škoda, stavební spoření se těší důvěře obyvatelstva, tak proč bychom ho nemohli zapojit právě do reformy penzijního systému?

PT: Všichni se shodneme na tom, že je potřeba udělat penzijní reformu. Je ale na pováženou, že proti její současné podobě jsou nejen odborníci, ale i členové NERVu. Politik se bohužel rozhoduje v krátkodobém horizontu svého volebního období, takže ho příliš netíží, že za nějakých 20 až 30 let tu bude velký problém s důchodovým systémem.

Takže byste byli naopak pro rozšíření stavebního spoření?

PT: Ano, podívejme se za hranice. Na německém příkladu jasně vidíme, že je možné stavební spoření uplatnit i v rámci penzijní reformy, neboť tam patří k certifikovaným produktům pro spoření na důchod (v rámci tzv. Riesterovy reformy). V Rakousku ho lze zase využít k úvěrům na vzdělání nebo na financování nadstandardní zdravotní péče. Nevím, proč bychom se nad něčím podobným nemohli zamyslet i my. Další možností jeho rozšíření je využití naspořených prostředků v případě nezaměstnanosti účastníka. Všechna tato rozšíření by pochopitelně vyžadovala úpravu příslušných tarifů stavebních spořitelen. Na jednu stranu je tedy legitimní požadovat účelovost, na druhou by se však mělo počítat s možností rozšířit vysoký potenciál, který stavební spoření má.

Může se ale něco změnit na tom, že politici dělají reformy jen z krátkodobého hlediska?

PT: Já jsem vůči dlouhodobým reformám dosti skeptický. Například důsledná penzijní reforma je podle mého názoru politická sebevražda –sohledem na věkovou strukturu obyvatel, a tudíž i voličskou základnu –takže ji žádný politik skutečně neudělá a bude jen předstírat snahy o reformu.

RH: Musíme si uvědomit, že když se všechny problémy řeší za pět minut dvanáct, je praxe nutně taková, že se peníze vždy vezmou jen od daňových poplatníků nebo se zdaní finanční sektor. Tento přístup řešení problémů se dřív nebo později projeví v nižším ekonomickém růstu.

Jak se díváte na to, že stát ve svých reformách v případě stavebního spoření zasahuje do již uzavřených smluv?

RH: Systém stavebního spoření tím výrazně ztrácí na důvěryhodnosti. Je to stejné jako u penzijní reformy. Lidé si říkají, že stát bude další případné krize opět řešit tak, že změní smluvní podmínky.

PT: Samozřejmě to vede k nestabilitě finančního trhu. Měnit pravidla v průběhu hry je velmi nešťastné. Klient se ocitá v nejistotě. Myslím si, že lze v souvislosti se změnami stavebního spoření očekávat další stížnosti k Ústavnímu soudu. Pokud měnit podmínky, tak u nově uzavíraných smluv.

Jakým směrem podle vás vývoj stavebního spoření půjde?

PT: Už jen ze složení vládní koalice je jasné, že finální reformy nebudou tak tvrdé. Stavební spoření, i když bude omezeno určitou univerzalizací, přežije poměrně hodně. Podle mého názoru by se měl potenciál stavebního spoření cílevědomě rozšiřovat, a ne tento fungující systém v extrémním případě reformovat až k jeho kreativní destrukci.

Přednáší na VŠE v Praze a na Karlově univerzitě, kde získal doktorát v oboru ekonomie. Studoval též v Rakousku, USA a na Novém Zélandu. V rámci svého výzkumu se podílel na více než 60 odborných studiích a 10 knihách. Pravidelně přednáší na zahraničních univerzitách a konferencích (Čína, Indie, Nepál, Nový Zéland, Singapur, Turecko, USA či Velká Británie). V roce 2010 působil jako jeden z předsedajících na konferenci IJAS na Harvard University v USA.

Absolvent Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a Central European University v Budapešti. Od letošního roku působí jako zástupce ředitele na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde vyučuje ekonometrii a makroekonomii. Předtím pracoval v České národní bance jako poradce bankovní rady. Je členem představenstva České společnosti ekonomické a editorem časopisu Finance a úvěr.