Jádro pudla v Evropě není jen v pákovém gamblingu a přihlouplé regulaci, navíc totiž v geneticky historickém spolčení bank a států. A jaký rozdíl je mezi spolčením prospěšným a zločinným?
Problém dluhů států se stále silněji promítá (přesouvá) do bankovních domů. Do propasti totiž kromě států padá velká část bankovního sektoru: při celkovém vlastním kapitálu (tzv. Tier 1) ve výši 1,2 bilionu eur evropské banky drží přes 500 miliard eur ve státních dluhopisech zemí PIIGS. A ty předvádějí hrůzné divadlo – přitom závazky států eurozóny ze státních dluhopisů přesahují 6,3 bilionu eur.

Růst výnosu = pokles ceny

Asi nejlépe situaci popsal Pavel Kohout: „Není totiž pravda, že se trhy skládají převážně ze supů, sadisticky se radujících z každého maléru. Drtivá většina bank, pojišťoven, penzijních fondů a jiných velkých investorů si upřímně přeje konec krize, mír a klid na práci. Laik ve zprávách čte, že během krize rostou výnosy dluhopisů, a představí si tlustého kapitalistu s doutníkem, který bezostyšně tyje z utrpení řeckého, španělského i jiného lidu. Jenže růst výnosů je synonymem pro pokles tržních cen dluhopisů. Jestliže tedy výnos italského desetiletého dluhopisu vzrostl od začátku roku roku 2011 ze 4,43 % na rekordních 7,26 %, znamená to pokles jeho ceny zhruba o 22 %. Žádná výhra. Proto si trhy toužebně přejí uklidnění situace.“

Naštěstí je Česko doslova ostrůvkem stability a třeba minulý týden MF opět prodalo roční pokladniční poukázky za výnos 1,04 % (dokonce o setinku levněji než v aukci 3. listopadu).

Časovaná bomba regulace

Kde je evropský problém (tedy kromě státních dluhů)? Pro někoho možná překvapivě – v regulaci. Mezinárodní výbor pro tvorbu regulačních pravidel pro velké banky ve švýcarské Basileji svými unifikovanými kapitálovými požadavky zásadně přispěl ke vzniku bubliny státních dluhopisů, stejně jako o několik let dříve jeho pravidla podnítila americké i evropské banky k hromadění krajně rizikových hypotečních cenných papírů.

Bondy? Bez rizika!

Basilejská pravidla nutí banky k nákupům vládních obligací celá léta, protože dluhopisy v domácí měně – věřte nebo ne – považuje za aktiva s nulovým rizikem. Banky proti nim, na rozdíl od jiných úvěrů, nemusí tvořit žádné rezervy. Regulace tedy skrytě předpokládá, že země se nebudou muset nikdy uchýlit k vyhlášení platební neschopnosti, i kdyby musela tisknout peníze a vyvolat tím vysokou inflaci. A že to v eurozóně už neplatí?

Globální pravidla svou likvidací principu diverzifikace aktiv výrazně přispěla i ke globální finanční krizi let 2007-09, kterou politici a komentátoři běžně vysvětlují pouze rizikovými praktikami finančních institucí. Globální pravidla určovala, aby banky proti cenným papírům krytým hypotékami zvyšovaly kapitál jen v poměru 1,6 % ve srovnání se 4 % proti běžným hypotékám a s 8 % proti firemním úvěrům. Banky tak jen „dodržovaly“ pravidla.

Spolčení s politikou

Hromadné nakupování hypotečních aktiv tak nebylo projevem rizikového chování, naopak bylo výrazem snahy získat "bezpečná" a přitom výnosná aktiva, která téměř nevyžadují zvyšování kapitálu. Nyní se totéž a ze stejných důvodů děje se státními dluhopisy.

Jádro pudla v Evropě není ale jen v pákovém gamblingu a přihlouplé regulaci, navíc totiž v geneticky historickém spolčení bank a států (od napoleonských válek). A jaký rozdíl je mezi spolčením prospěšným a zločinným?