Tyto skutečnosti vedly k zesíleným bezpečnostním požadavkům jak na straně vývozce, tak na straně dovozce. Proto musí existovat způsob garance, že vývozce obdrží platbu za zboží, které dodal, a že dovozce získá zboží, za které zaplatil. Pochybnosti lze rozptýlit, nebo alespoň snížit, prostřednictvím bank v obou zemích. Jedním ze způsobů, jak to zajistit, jsou dokumentární platby, kterými jsou dokumentární akreditivy a dokumentární inkasa.

 

Dokumentární inkaso je operace banky prováděná na základě příkazu jejího klienta obstarat vydání dokladů opravňujících k dispozici s dodaným zbožím třetí osobě proti zaplacení určité peněžní částky.

 

Průběh operace při využití dokumentárního akreditivu je zhruba následující - vývozce předá své bance, tzv. vysílající bance, sjednané dokumenty s instrukcemi:

V praxi jsou možné různé modifikace provádění dokumentárního inkasa.

Normativním základem pro dokumentární inkasa jsou Jednotná pravidla pro inkasa, vydaná Mezinárodní obchodní komorou v Paříži. 

Dokumentární inkaso nepředstavuje závazek k provedení platby ze strany obchodní banky zúčastněné na transakci. Zúčastněné banky mají pouze funkci důvěrníka, jde tedy jen o jistotu, že inkasní příkaz bude proveden správně.

 

Zúčastněné banky nejsou tedy v případě dokumentárního inkasa povinny platit, protože inkasní pohledávky jsou pohledávkami prodávajícího, nikoli bank, banky nemohou kupujícího donutit ke splnění jeho závazku. Poplatky a náklady jsou tudíž odpovídající měrou nižší než u dokumentárních akreditivů.

Platby prostřednictvím dokumentárního inkasa jsou používány v případech, kdy si vývozce a dovozce vzájemně více důvěřují, dovozce je považován za schopného a ochotného provést platbu, politické a ekonomické podmínky v dovozní zemi se považují za stabilní.

Dokumentární inkaso je možné z hlediska exportéra doporučit jen tehdy, když ochota a schopnost dovozce platit je nesporná a hospodářské, politické a právní poměry v zemi dovozce lze hodnotit jako spořádané.